Špatný anarchismus

K napsání tohodle článku mě inspirovala debata, ve které jsem se dozvěděl, že vlastně žádný anarchista nejsem, v nejlepším případě snad ještě autonom nebo individualista, nejspíš ale jenom smradlavej hipísák. Nehodlám se s těmihle nálepkami smířit a dál o sobě tvrdím, že jsem anarchista - jestli ano nebo ne, posuďte sami. Dopředu vás ale varuju, že ať vynesete soud jakýkoliv chcete, nepřestanu si říkat anarchista.

Řeknu na rovinu, že příliš nemám rád syndikalismus a podobné anarchistické směry. Nevěřím totiž příliš v aktivitu dělníků. Průměrný dělník, podle mého, požaduje především odpovídající mzdu (relativně - ne absolutně!), dobré sociální zabezpečení, odpovídající úroveň konzumu. Všechny tyto věci mu může zabezpečit stát. Domnívám se, že by byl naprosto spokojen s kvalitní sociálně-demokratickou vládou. Doufám, že nebudu příliš skeptický, když řeknu, že průměrného dělníka nezajímá ozónová díra, meze růstu, trvale udržitelný život ani absolutní svoboda a rovnost. Stačímu párek a televize po práci. (To teď rozhodně nemyslím pejorativně - je to normální důsledek stavu společnosti). Nedoufám v to, že by se tento stav mohl nějakým způsobem změnit. Myslím, že dělníci nejsou skupinou, která by se dala nějak zvenčí vzdělávat a vést k nějakým víceméně abstraktním cílům. Můžete namítnout, že v minulosti (19.stol.) byli dělníci dobrou půdou pro šíření anarchistických myšlenek. To ano. Je ale třeba vzít v úvahu tehdejší a dnešní podmínky. V mnoha státech 19. stol. existoval kapitalismus, který byl málo korigován zákony, sociální zabezpečení (zákonné) bylo nedostatečné nebo žádné, platilo mnoho zákonů, které lidi přímo utlačovaly a zasahovaly do jejich práv (z dnešního pohledu) - např. zákaz sdružování určitých skupin lidí, zákaz odborů, protisocialistické zákony nebo někdy až paranoidní zákony na ochranu panovníka. Není divu, že takovýto stav byl příhodný pro aktivizaci dělníků a práci mezi nimi. Dnešní stát je ale naprosto jiný - má přinejmenším lepší image. Základními zákony jsou dokumenty o lidských právech, sociální zabezpečení má lepší úroveň (v některých státech velmi dobrou), pomalu se rozjíždí instituce občanské společnosti, lidé jsou neustále přesvědčováni, jak politika funguje podle jeji ch gusta (ne každý tomu ale věří...). Domnívám se, že dělníci nemají důvod se bouřit, pokud mají pocit spravedlnosti. Dobře fungující kapitalistická mašinérie jim ho dává (ať už je realita jakákoli).(podobné myšlenky viz Bondy: třídy, proletariát)

Díky dobré propracovanosti kapitalistického systému je dosti nesnadné jeho záporné stránky odhalit - jsou na to potřeba určité znalosti a především schopnost abstrakce, promýšlení a kombinování poznatků. To je činnost, která se otvírá především lidem inteligentním. (Něco jiného je pochopit závěry druhého člověka a přijmout je za vlastní). Proto se také domnívám, že méně inteligentní lidé budou mít tendenci systém obhajovat (aspoň pokud dobře funguje a udržuje je v pocitu bezpečí a spravedlnosti). Takže ”budoucí společnost” vidím spíš jako společnost inteligentních lidí, vychovávající další inteligentní generace.

Potud o anarchismu jako politické koncepci. Něco naprosto jiného je anarchismus jako filosofie. To je kategorie, kterou mají někteří lidé tendenci přehlížet, ale já se naopak domnívám, že je ze všeho nejdůležitější. Zatímco anarchismus jako politickou doktrínu je možné pochopit dejme tomu během několika měsíců, pochopit anarchistickou filosofii může být dílem jednoho dne - dne stráveného v dobrém kolektivu, který uznává právo jedince na sebeurčení, samostatnost, rovnost, atd.

Dosti důležitou je také otázka proveditelnosti anarchie Bylo mi řečeno, že pokud nevěřím v simultánní celosvětovou anarchistickou revoluci, nejsem anarchista. Myslím, že je to nesmysl. Odmítám bojovat na barikádách, pouze v obraně. Odmítám dělit lidi na dobré a špatné, odmítám ty špatné zabíjet. Odmítám určovat, co je ”ten správný” anarchismus. Nechci se, pokud možno, vměšovat do života ostatních a požaduji, aby se oni do toho mého taky nevměšovali. Není to lhostejnost! Jen neumlčitelná touha po svobodě.

Jedinou k anarchii, která se mi zdá reálná, je vytváření autonomních zón. Komunit, které by byly co možná nejvíce soběstačné a nezávislé na státu. Myslím, že stát je příliš silný na to, abychom s ním přímo bojovali. Připadá mi taktičtější ho obejít a ignorovat. Pokud to bude nutné (na obranu), myslím, že je nejúčinnější bojovat jeho zbraněmi - odvolávat se na lidská práva, využívat podpory občanů, veřejného mínění, popřípadě i vyhlásit jakýsi vlastní suverénní stát ve smyslu mezinárodního práva, apod. (To je ale už dost vzdálená a mlhavá budoucnost.) Takovéto zóny by se teoreticky mohly spojovat, kooperovat a tak se dále osamostatňovat a rozrůstat (i když to je spíš hodně vzdálená budoucnost).

Protiargument je, že všechny dosavadní pokusy o takové komuny ztroskotaly. Za prvé se domnívám, že to není pravda - jak asi žijí domorodé kmeny? Za druhé je třeba říct, že doba se mění, každým desetiletím jsou naprosto jiné podmínky a možnosti. Když se něco nepovede, je potřeba to zkoušet znovu, jinak. Také někteří lidé říkají, že by se takový stav znovu zvrtl ve snahu vrátit se k původní formě organizace (z nejrůznějších důvodů). Na to říkám jenom, že každý den života ve svobobě je pro mě cennější než roky nesvobody. Mimochodem právě v tom je pravá anarchie - samospráva - pokud se lidé rozhodnou, že chtějí zpátky kapitalismus, proč ne, je to jejich rozhodnutí. Je jen třeba zachovat možnost alternativy, zaručit dětem, aby se v případě potřeby mohli uchýlit do anarchistické společnosti. Proto také považuji za dostatečný model paralelního fungování kapitalismu a anarchismu (v odlišných částech světa) - zcela v souladu s anarchistickou filosofií totiž nečiní nátlak na druhé a dává jim možnost volby a samosprávy. Mimochodem - co by asi mohli dělat kapitalisté, kdyby se většina jejich dělníků uchýlila do soběstačných anarchistických komun? Nebyla by to snad taky revoluce?