Anarchism a komunistické kolonieUkázka myšlení podobného mému z konce 19. století V novější době objevují se častěji pokusy založiti malé pospolitosti na zásadách kornunisticko-anarchistických. Mýlkou bývá k nim hleděno jako ku pravšední svépomoci, ale z nedobrého pochopení svého úkolu nevyšvihly se tyto ku čisté kooperaci dělnické, a proto na mnoze zakrněly a zhynuly. Přece nelze jim upírati jistý význam.(...) Dosud však takové pokusy, až na malé výjimky, se nezdařily, snad, právě proto, že byly pokusy a ne pevným předsevzatým životem, a po kratší neba delší době došlo obyčejně ku rozchadu, pro účastníky více nebo méně uspokojivému. A které přetrvaly dobu pracného získávání, hmotně zbohatly. Jeť práce lidská tak plodnou, že nelze i při dosti veliké požívavosti stráviti její výsledek bez přebytku. Myšlénkově se však takové pokusy obyčejně zvrhly. To jest, účastníci myšlénkově zlenivěli, zpohodlněli, zaběhli se ve všelikou bizarnost, tak že se stali pro ostatní svět málo vábnými, a proto zase uvarovali se duševního rozruchu. Nebyl to duševní rozmach, který je vedl k činu, a proto podléhal duševní jich život každému nárazu.(...) A přec jsou a byly pokusy zakládati komunistické obce nebo pospolitosti prostě důsledkern se vyskytujících teorií sociálních, právě tak jako domáhání se práva hlasovacího, vlivu na politický život, vymáhání sociálních oprav a zřízení vůbec vyskytuje se po vyslovených tezích sociálních.(...) Praktický život opravdu vede ku ubrušování čistoty teoretické. Život lidský se nespokojil s povahou teorií nových sekt a stran, zatlačil je na tutéž cestu, jakou prodělávalo učeni původní. Jestliže se tudíž vyčítá pokusům kolonizačním neschopnost osvobození lidstva ze jha otrockého, jest to jen potud správným, pokud vůbec pokusy ty jsou právě jen pokusy.(...) Pokusy kolonizační mohou pak při nejmenším býti právě tak účelnými a pro výchovu důležitými jako každá jiná politická činnost, ba naopak mohou býti revolučnější co do zásadnosti, nežli politický dril a disciplína, rozhodně mají však při tom tu výhodu, že makavě, jaksi názorně vychovávají. Nejsou tudíž kolonizační pokusy v dnešním sociálním vývoji ani tak bezúčelnými, ani bezmocnými vůči kapitálu, ale ani neporušují teorii, aniž ji zavádějí na scestí, asi tak, jako pozitivní činnost politická. Stává se totiž, že idea ta, která tvoříc vyslovenou tezi etickou, průběhem času a uskutečňováním stává se programem praktickým, který s tezí se úplně nekryje a který z etiky leccos ubrušuje a v jiném rozměru pak roztlapuje a břídne. Jest to následek, že lidstvo neudrží stejného tempa ve svém vývinu a výchově, u přeměny své povahy, zvyků, předsudků a náhledů, tak že zmocní-li se lidstvo nějaké ideje, počne-li ji uskutečňovati, bud' musí idea ze své čistoty uleviti, aneb lidstvo musí uspíšiti svůj krok. Toto poslední však z pravidla nenastává, a proto skorem vždy béřou ideje poruchy, v následku toho vyvolávají nutnost nových návrhů, způsobuji nové zápasy a boje.(...) Tvoříť tudíž otázka opatřování potřeb pro lidské bytí způsobem jiným, nežli dnešním, podstatu otázky sociálně ekonomické a pracovitost pospolitá na účet celé pospolitosti stala se stěžejním bodem řešení jejího. Pokouší-li se tudíž někdo teze v tomto ohledu vyslovené skutečně experimentovati, nemůže se říci, že se tím dopouští porušování zásady a že svádí principy anarchismu na scestí. Jeť pokus takový dobrou školou pro opodstatnění zásady, aniž anarchism sestává jen z teorií, ale i z uplatňování jich. A takové opodstatnění teorií nezlehčí ani nezdar pokusu, proto že nezdar neleží nikdy ve věci, alébrž v okolnostech a v lidech, již při tam mají co dělati. A kdyby dnes byla proklamována komuna nebo zásady sociálně demokratické, lidé však po prohlášení byli by titíž, jakými jsou dnes, pak by zřízení sociálně demokratické nebo i anarchistické octlo se právě tak na scestí, neuspokojilo by, ba zvrhlo by se v něco docela jiného, tak jako se dnes neudrží jednotlivé atomy komuny, potravní spolky, výrobní družstva aneb snad i komunistické obce proto, že lidé v nich nedovedou se přizpůsobiti zásadově. A nezměnilo by v tom ohledu ani mnoho, jak se očekává a tvrdívá, odstranění platidel v jakékoliv formě, aneb ta okolnost, že dnes lze z takových spolků odejíti, kdežto ze společnosti budoucí nebylo by se kam uchýliti. V tom ohledu je anarchie liberálnější než sociální demokracie, neboť praví, že kdo by nesouhlasil, nemusil by poslouchati, kdežto v sociálně demokratickém zřízení mohl by býti někdo v opozici jak by chtěl a mohlo by se mu něco nelíbiti sebe více, kdyby majorita rozhodla "ve jménu obecného blaha", musil by podstoupiti třeba i mučednickou smrt, při nejmenším osobní nevolnost. Jakmile dělnictvo poznalo, že francouzská revoluce nerozřešila otázky sociální, jalo se samo o to přičiňovati. Vedle politických reformátorů povstali muži, kteří ze stávajícího odvozovali do budoucnosti reflexe a kteří vynášeli na svět teze, které jsou nám do dnes vůdčími myšlénkami. Snahy těchto reformátorů minuly se cíle, neuskutečňovaly se anebo nejvýše uvázly v rozměrech pokusných. Nebylť lid v celku tak vyspělým, jako jest aspoň dnes, ač i dnes ještě není vše takovým, jakým by to mělo býti. I dnes výchova lidu nesměřuje ku poučení o vzájemnosti lidí a spíše odchovává se masa na spolehlivou masu k důvěře, že vyvolenci dovedou svět řídit k spokojenosti všech. A proto není správným, praví-li se, že v podstatě své nejsou pokusy ty správné; nezdařily se prostě proto, že ideje ty předbíhaly lidské žití povahu člověka, výchovu, návyky a že člověk trvale nedovedl se přizpůsobovati a doháněti zřízení pospolitého života, že mu nerozuměl a že se v něj nevžil.(...) Co všem těm pokusům dosud scházelo, jest ráz vychovatelský. Neboť byla sice vydána pravidla pro účastníky, jak se mají zaříditi a říditi při všem svém konání a žití, mají-li společný podnik sobě zachovati a v něm svůj prospěch nalézti. Ale pravidla tato stala se předpisy, jež musily se plniti a ne programem výchovy povahové. A proto, že upadali znovu ve staré ty zvyky dávati předpisy bez uvedení důvodů rozumových, obmezovali svobodnou vůli jednotlivce na prospěch celku, často bez příčiny, zapomínajíce, že tím opakují jen to, co lidstvu stávalo se čím dále tím nesnesitelnějším, a že zájem celku stal se nenasytným u pohlcováni zájmů jednotlivců, jakmile přestal býti souborem zájmů jednotlivců a stal se samostatným faktorem.(...) Naskýtá se otázka, zdali zakládáni komunistických kooperací srovnává se s ideou anarchismu, jestli skutečné jsou kooperace vůči kapitálu bezmocnými a jestli jest to pravda, že neprospívají dělnictvu a že přívržence idejí svádí na scestí, že je porušuje zásadově. Idejí anarchismu jest emancipace lidstva z jakékoliv uměle vyvolané odvislosti ekonomické a politické. A vedoucí myšlénkou kooperací jest posíliti se navzájem tam, kde jednotlivé individuum nestačí v zápase o své bytí, ať vůči přírodě, ať vůči čemukoliv, individuelní svobodu ohrožujícímu. Zůstane-li tato činnost emancipační obmezena na úzký kruh, tedy ovšem nebude osvobozením lidstva, alébrž toliko toho úzkého kruhu. Budou-li se ale zápasu o emancipaci účastniti všichni, tím snáze zdolají překážky naprosté volnosti a dosáhnou kýženého cíle. Že by praktické realizování zásad komunistických a kooperatismu bylo pro tyto zásady zhoubným, že by je porušovalo a soudruhy na scestí svádělo, nelze právem tvrditi. Zásady anarchismu praví, že člověk musí býti úplné volným a ničí vůlí nevázaným, že svou osobní vůli bude sám volně obmezovati potud, pokud ohled ku svobodné vůli vedle stojícího individua toho bude vyžadovati. A k ohledům těm bude vésti přání, aby stejnou měrou jemu bylo naměřeno a přání jeho uznávána. Ponesou-li se pokusy kolonizační těmito zásadami, nemohou porušovati ani přibrušovati zásady ty a nedá se také mysliti, že by zaváděly soudruhy na scestí. A na opak. Jakmile by se kde v experimentech takových vyskytl nedostatek dobré vůle, jakmile by jednotlivci nejevili dosti porozumění a musili býti přidržováni předpisy, přestala by býti taková komuna komunou a stala by se zcela všedním spolčením se lidí, vedeným interesy společnými a ne interesy jednotlivými. Shoda dosíci se dá jedině domluvou vzájemné součinnosti a rozdělením se o výsledek této součinnosti, pro dosažení efektu, uspokojení interesů jednotlivých. Součinnost v také pospolitosti musí se přiblížiti co nejvíce každodennímu živobytí a vyvarovati se musí jedině všemu tomu, co dnešní činnost činí pochybnou. Součinnost takových kooperací musí býti vychovávací. Musí makavě ukázati, kterak se vyvarovati škodlivosti dnešního zařízení a prakticky dosvědčiti zbytečnost mnohého zřízení ze světa dnešního.(...) Jak musí býti upravena pospolitost komunistická, aby prospívala a se udržela? Pospolitost taková musí býti zřízena tak, aby obsahovala celý život člověka. Musíť míti na zřeteli, aby vše to, co ku zdárnému životu třeba, účastníkům poskytovala. Musíť býti hospodářstvím a ne továrnou. Nesmíť se státi pospolitostí výdělkovou, alébrž výrobou všeho, co účastníci potřebují. Účastníci musí dovésti si vydobýti vše to, co potřebují pro svůj konzum.(...) A když již v nedaleké budoucnosti kyne důkladná proměna v poměrech námezdných, oč více a snadněji by bylo, kdyby bystře chopilo se dělnictvo této změny ekonomických poměrů zavčas a od základu. Budou-li kooperace zejména na počátku čeho potřebovati, co nedovedly by si okamžitě připraviti, budou odkázány si to opatřiti od světa nekooperovaného, a proto by každý krok od ostatního světa se izolovati byl krokem nemoudrým. Svět ještě dlouho bude potřebovati zejména kooperační činnost, a proto rád poskytne jim, oč jest napřed a co budou teprve musiti doháněti. Kooperace, které budou mět prospívati, nesmí se tudíž uchylovati do samoty, odlučovati se od ostatního světa, ba naopak, budou musiti býti notně agresivné a agilné, aby svět ideou jich co nejrychleji byl prostoupen a všeliké ideje starší aby co nejrychleji ustoupily duchu kooperačnímu. Vlivy, jaké by mohl míti starý svět na účastníky kooperace, netřeba si představovati za tak účinné, že by mohly rušiti harmonii kooperace. Dnes nás tradice nesvedou, abychom sáhli po institucích starých - a věru by bylo lze pochybovati o zdravém rozumu člověka, který by chtěl obhajovati doby patrimoniální a středověkého feudalismu anebo i jen rukodělnictví a národní ekonomii na tom se zakládající. Takovému nárazu by již kooperace musily uměti odolati, to by je nesmělo uváděti v rozpaky, proto by se nemusily uchylovati do vzdálených samot. Ale kooperace vůbec by neměly zůstati ve stadiu pokusném neb po různu ojedinělých pospolitostí, alébrž musily by se snažiti co nejspěšněji opanovati kruhy co nejširší, neboť právě v tom leží celé to rozřešení, když najdou kooperovaní vše, co potřebují, také ve své moci. Neboť to se dá očekávati se vší bezpečností, že záhy bude kapitalistický svět ze své bezpečnosti vyplašen, až uvidí důsledky práce kooperované. Až pozná, že nelze mu práci a výrobu ovládnouti tak, aby byla jeho monopolem, až uzří, že konzumenti nebudou nuceni se obraceti na kapitál o své potřeby, že nebudou tyto prostředky nuceni vykupovati služebností nejméně proceněnou, pak pozná kapitalism, že nastala jeho hodinka a že nevrátí se více hrnce egyptské. Že kapitalism nevzdá se své pozice bez zoufalého pokusu zachrániti, co jest možného, zabrániti všemu hrozivému, dá se snadno pochopiti, a už proto bude třeba, nežli dojde k takovému rozhodnému boji, aby kooperace zmohutněly a ve vzájemnost vešly, tak aby nemohly býti jednotlivě potírány, Musí se na vzájem doplňovati, a to v každém ohledu. [Vilém Körber: Anarchism a komunistické kolonie, Praha 1899, s. 3,
5-7, 9-12, 14-19.] |