Sen

Přemýšlel jsem, jestli do tohoto čísla duchovních doteků dám článek o Rastafariánech nebo Hare Kršna. Potom jsem ale dostal od Ivy dopis, ve kterém popisovala svůj sen...

Dostávám práci - jako katyně! Stojím u pásu, kde jsou naskládané na plechu třeba ruce nebo kolena – všechno to musím rozřezávat. Všude je nesnesitelný pach krve. Najednou se jakýsi blázen rozhodne (mistr?), že máme málo práce a tak jde do obchodního domu, kde náhodně vybraným lidem dává lístek, že se mají toho a toho dne dostavit tam a tam. (Na svou popravu, to ovšem nevědí.) Takže oni dojdou k nám do továrny, kde jim to postupně dochází. Někteří se brání, někteří rezignují. Já protestuji – odmítám zabít ženu, která mi je přidělena, jen tak pro nic za nic. Všichni odsouzenci jsou nahnáni do jedné místnosti, kde mají vyslechnout závěrečný proslov. Já jsem mezi nimi. Zpoza rohu vybíhá muž v uniformě a střílí do davu. Zabíjí i mě, jsem mrtvá, to vím, přesto pořád vnímám, co se děje kolem. Cítím jistou úlevu, že teď, když jsem mrtvá, nemusím vraždit tu ženu. Pak si říkám, že taky konečně zjistím, jak je to doopravdy s tím Bohem. Najednou se z hvězd utvoří vír, který mě táhne nahoru, vedle mě letí i duše té paní, co jsem měla zabít (tak ji přece dostali). Doletím k jakémusi trůnu uprostřed vesmíru, ale trůn je zezadu, takže nevidím, kdo na něm sedí. Čekám tedy, že to bude ten starý pán – Bůh. Ale když trůn obletím, čeká mě překvapení. Na trůnu sedí sluníčko. (Jen jestli to není Gorgóna).

[Iva]