Hledání osvícení

Z tradičního západního křesťanství, především katolického, se v průběhu staletí vytratil mystický a transcendentální přesah a vznikla z něj studená mocenská instituce, neschopná uspokojit hlubší duchovní potřeby (koho ještě dnes může naplňovat zbožností starý muž z Vatikánu, zástupy jásajících jeptišek a nedělní televizní Křesťanský magazín?). Z moderní západní společnosti, jednostranně orientované na materiální hodnoty, soutěživost a výkon, tak zmizel duchovní rozměr bez něhož ale jen málokdo dokáže žít. Zároveň nám vědci namluvili, že život je jen zvláštním způsobem existence bílkovin.

Dokonale měřitelná, vážitelná a zkoumatelná vědecká "objektivní realita" je ale pro většinu lidí příliš studená a neobyvatelná. Člověk nemusí být náboženský fanatik ani blouznivý sektář, aby výše naznačenou ztrátu něčeho velmi důležitého občas pocítil na vlastní kůži. To, co je kdesi nad námi, si každý z nás může představovat po svém: Božství, Příroda, Prozřetelnost, Budha, Alláh, Transcendentno, Nejvyšší jsoucno... Ať už to ale nazveme jakkoli, bez občasného vědomého či nevědomého kontaktu s touhle silou se většině lidí žije špatně.

Poté, co původní západní zdroje transcendentna vyschly, se během posledních zhruba třiceti let zájem duchovně zaměřených lidí postupně obrátil ze Západu na Východ. První, kdo si výše naznačený civilizační průšvih uvědomil, byli literáti z americké "beat generation". Allen Ginsberg,Jack Kerouac, Gary Snyder a další spisovatelé se koncem 50. let vypravili hledat řešení nesmyslného civilizačního kóanu do Indie a do Japonska. Našli tu zenový buddhismus, který silné ovlivnil jejich literární tvorbu a životní názory.

V patách beatniků šla zhruba o deset let později generace hippies. Děti květin se v Asii pokoušely objevit alternativu k takzvaným "krysím závodům" (rat race), tedy k nekonečné a nesnesitelné honbě za majetkem a postavením, která byla pro jejich otce jedinou životní náplní. Hippies zjistili, že jednou z možných cest z pasti západní civilizace může být i nalezení "Božské jiskry" uvnitř vlastní duše, ať už s pomocí východních duchovních učitelů, nebo mystických drog. (Z této doby jejíž atmosféru popisuje David Tomory ve vzpomínkové knize A season in heaven - true tales from the road to Kathmandu se traduje třeba historka o tom, jak americký "guru LSD" Timothy Leary telefonoval indické premiérce Indíře Gándhíové a prosil ji, zda by mu ve své zemi mohla poskytnout politický azyl. "Indie je můj spirituální domov", vysvětloval prý užaslé političce.)

A pak už to šlo ráz na ráz. V roce 1967 přijeli do ášramu gurua Maharišiho Mahéše Jógího v indickém městě Rišikéš členové skupiny Beatles, zpěvák Donovan, herečka a pozdější manžetka Woodyho Allena Mia Farrowová a další západní hvězdy. Cesta na Východ byla otevřena. Stále víc západních nespokojenců se dnes do Asie vydává hledat lék na šílenou dobu: prozření, osvícení, nirvánu, duchovní zážitky, alternativní životní hodnoty, jiný pohled na svět. Problém je ale v tom, že Západ si z východních náboženství vybral především jejich tajemné a senzační prvky. V tom má nehynoucí průkopnickou zásluhu bláznivá kněžna H. R Blavatská a její theosofické hnutí z přelomu minulého století - šlo o koktejl blábolů, uvařený z buddhismu, hinduismu, okultismu a duchařství a mimo jiné přicházející třeba s představou, že kdesi vysoko v Himálaji žijí "duchovní mistři", kteří odtud řídí běh světa. Imidž "mystického" Tibetu a "tajuplné" Indie vychází z antroposofických báji dodnes.

Východního duchovna se pak v 80. a 90. letech našeho století zmocnila móda a byznys, spojené s nadcházejícím věkem Vodnáře. Filozofie New age (Nového věku) se stala globální duchovní změtí, v níž už často není možno odlišit původní podnětné a zajímavé východní myšlenky od podfuku a šmejdu, produkovaného s cílem vydělat. Inflace a banalizace východních duchovních proudů je tak obrovská, že se dnes každý soudný člověk musí při slovech guru či reinkarnace otřásat odporem (J.X. Doležal píše v úvodu své knihy Klášter trefně o lidech, kteří se vonnými tyčinkami už snad i dloupou v nose). Východní duchovno je často v podání knih New age překrucováno a dezinterpretováno. České obchody s duchovní literaturou jsou dnes zaplaveny povrchními senzačními spisky o karmě, čakrách, mantrách, meditaci a osvícení, jejichž autoři často ani nevytáhli paty z domova. Spisovatelé vymyšlených historek o asijských mystických tajemstvích typu Třetího oka od Lobsanga Rampy mají ale bohužel na důvěřivé čtenáře obrovský vliv a jejich knihy vycházejí v milionových nákladech (pod jménem autora Třetího oka, lékaře z tibetské Lhasy Lobsanga Rampy se ukrývá britský instalatér Cyril Henry Hoskins, který nikdy neopustil Anglii. Když byl jeho podvod odhalen, hájil se tvrzením, že Lobsang Rampa byla jeho minulá inkarnace). Výsledkem toho všeho jsou představy průměrného obyvatele Západu o tom, že na Východě je duchovna víc, než kde jinde, že se tu osvícení a Božství válí na ulici, takže stačí prostě jen přijít a zvednout jej. Jde o představu, že už sama cesta do Indie či Tibetu je zárukou osvícení, že tu lze najít nirvánu do tří dnů a za týden se vrátit domů jako duchovně probuzená bytost. Z duchovně zaměřených výprav do Asie se v poslední době stala móda a na organizování cest po indických ášramech se vrhly i některé velké cestovní kanceláře. Pokud se ale vydáte na cestu s představou, že na Východě objevíte něco převratného, naučíte se tam vidět auru, číst myšlenky, levitovat, že dosáhnete nirvány či pročistíte své čakry, budete těžce zklamáni. Pokusy o dosažení východního osvícení především narážejí na obtížně překonatelnou kulturní bariéru. Někteří autoři dokonce tvrdí, že osvíceni východního typu je obyvatelům Západu nedostupné a kulturně nepřenosné. Člověk ze Západu, vychovaný ve zcela odlišné filozofické a kulturní tradici, si totiž nadevše cení vlastního ega, neopakovatelné individuality a osobnosti. Východní osvícení je ale naopak odvržením "Já", prožitkem sjednocení átmanu a brahmy, poznáním, že člověk není individualitou, ale Bohem a celým světem zároveň. Podobné "prozření" je západní individualisticky orientované mysli zcela cizí a psychiatři by jej nejspíš označili za vážnou duševní poruchu a rozpad osobnosti. Tuto výstrahu je třeba brát vážně: některá východní náboženská narkotika mohou být při předávkování stejně nebezpečná, jako nejtvrdší chemické drogy. Ti, kterým se i přes výše popsanou kulturní bariéru podařilo přeskočit mezi škatulkami západního a východního myšlení a dosáhnout "osvíceni" , nejsou už totiž často schopni normálního fungování v západní společnosti. Na cestách po Indii občas potkáte Evropany či Američany, kteří pod vlivem nějakého místního gurua ztratili zájem o návrat. Mívají nepřítomný pohled a neustále si potichu mumlají modlitbičky a kouzelné mantry. Sami zvažte, zda je podobný způsob osvícení výhro u, nebo naopak prohrou. Pro objektivitu je ale třeba dodat, že někteří z nemnoha hledačů, kterým se po nadlidském úsilí opravdu podařilo něco podstatného na Východě najít, vidí výsledek svého snažení přesně opačně. "Pocit a představa ,Já` projde v pokročilém stádiu spirituálního vývoje netušeným a nepředstavitelným osvobozením," říká Baraka buddhistický mnich českého původu Ashin Ottama. "To, že se otevře klec našeho egocentrického pocitu ,Já' ale neznamená, že adept něco ,drahého' ztratí. Co zanikne, je jenom ulpělost na lživé představě sebe sama, egocentrická deformace vnímání, strach o ,Já`." Ottama je přesvědčen, že západní lidé mohou tímto způsobem použít Budhovy nauky k tomu, aby zbavili svůj život zbytečných utrpení a neutěšenosti. "Buddhismus může pomoci zvýšit schopnost západního člověka přijímat radost," říká. Jedna z mnoha možných podob východního prozření pak může spočívat v poznání, že každý z nás je svrchovaným tvůrcem svého soukromého světa a že si ten svět můžeme svým myšlením vytvořit přesné takový, jaký chceme. Věci a události kolem nás totiž podle buddhistů nemají samy o sobě žádné kvality - nejsou ani dobré, ani špatné. 0 tom, co je dobré a co špatné rozhoduje až naše hodnotící mysl. Pokud tedy budeme ke všemu kolem sebe přistupovat pozitivně, bude náš svět pozitivní a naopak (jde o známý paradox napůl vypité flašky: zatímco pesimista bude hořekovat, že už mu zbývá jen půlka, bude se optimista radovat, že má ještě půlku). Mentální strast a trápení si prostě úplně zbytečně vyrábí me my sami tím, že ke světu přistupujeme s přehnanými touhami, přáními a očekáváními. Pak jsme samozřejmě frustrováni tím, že svět není přesně takový, jaký bychom ho chtěli mít. Zádrhel je ale v tom, že tahle východní pravda se nedá vyčíst z knížky, ani uchopit rozumem. Je nutno ji pocitově prožít a zažít pomocí vhledu, což není nic jednoduchého. "Kolik lidí, tolik cest jen cíl zůstává stejný'. Aby ti všichni rozuměli, musíš ke každému mluvit jeho jazykem," říkají Indové. Alternativních způsobů dosažení východního osvícení a poznání Božství jsou prý tisíce a pro každého člověka je v souladu s jeho založením vhodná jiná duchovní cesta. Pro někoho to může být askeze, pro jiného sexuální vytržení, modlitba, doživotní mlčení, meditace, drogové opojení... V každém případě je ale dobré si uvědomit, že cesta k jakémukoli poznání je obtížná a dlouhá a žádné zázračné návody a tajné recepty k rychlému osvícení neexistují. Zařadit hledání duchovna jen jako jeden z mnoha cílů cesty do Asie je proto nesmysl. Význam mají jen dlouhodobé pobyty na předem pečlivě zvolených místech, kdy člověk přesně ví, co a proč vlastně hledá. Za pár dní návštěvy v ášramu či buddhistickém klášteře se nedozvíte a nepochopíte prakticky nic. "Pokud to nezvyklé prostředí a dění budete vnímat očima turisty, ovane vás - a možná i unese - exotické kouzlo asijské religiózní kultury," varuje buddhistický mnich Ashin Ottama. "Jestliže ale navštívíte klášter se záměrem z celého toho prostředí a dění také něco hlouběji pochopit ocitnete se na prahu dlouhého procesu sestavování 10 000 kouskového puzzle. Otevře se vám rozsáhlá oblast slibující hluboké obohacení, ale také nekonečnou frustraci... V Asii má život mnicha také svoji velmi realistickou stránku a ten, kdo Jde jen za svými ideály, oby čejně velmi rychle přistane na svém nose." O rozčarování těch, kteří se do východních ášramů či klášterů vydali s povrchní touhou najít zde do tří dnů zaručený návod k osvícení bylo už napsáno mnoho. Srandu z nich mají i sami Indové - indická spisovatelk a Gíta Mehta o nich napsala skvělou tragikomickou knížku Karma Cola. I podobné zklamání je ale paradoxně důležitým krokem na cestě k prozření. Hlavní překážkou na této cestě je totiž podle Indů mája - mámení, závoj iluzí a falešných představ. A iluze o tom, že duchovno se dá najít jen v Indii je jedním z největších mámení a přeludů, které vás mohou potkat. I když si z Asie neodvezete žádná mystická tajemství a nadpřirozené schopnosti, může vás cesta ve spirituálním smyslu obohatit. Setkání s mnoha odliš nými náboženstvími, s mnoha alternativními cestami hledání něčeho vyššího přinejmenším naučí člověka toleranci. Aniž byste propadli nějaké konkrétní módní východní víře a stali se z vás buddhisté, hinduisté či polonazí fakíři na ložích z hřebíků, můžete na Východě najít klid. Na mnoha místech Asie se totiž lze naučit meditačním a jógovým technikám, protistresovým adaptačním a relaxačním postupům, metodám koncentrace mysli a způsobům neustálého doplňování psychické energie, které se hodí i v našem uspěchaném "tržním" západním světě a v běžném životě doma. Zkušenost s asijským duchovnem tak nemusí být žádným mystickým blouděním v nadpozemských světech, ale prostě a jen seznámením s velmi efektivním způsobem psychohygieny - zatímco očistě svého těla věnuj eme na Západě každý den spoustu času a provádíme ji s až obsesívním úsilím, očistu svého vědomí a duše naprosto zanedbáváme.

Podle českého zenbuddhisty, psychoterapeuta, hudebníka a věrozvěsta hnutí New age Vlastimila Marka je největší přínos pobytu v asijském ášramu či klášteře v tom, že se tu člověk zpomalí a naučí se naslouchat sám sobě: "Pak překvapeně zjistíte, že dny zdánlivé pomalosti a klidu se paradoxně dá stihnout mnohem víc práce. Pobytem v indickém ášramu se můžete naučit absolutní koncentraci na to, co právě děláte. Stoprocentně pracovat, ale pak taky stoprocentně odpočívat a už na práci nemyslet Důležitá je přitom osobní zkušenost - číst v Čechách knihy o indickém duchovnu je něco úplně jiného než vyzkoušet si v Indii meditovat.