Co je "autonomní samosprávné kulturně-sociální centrum"

Autonomní samosprávná centra si pomaličku nacházejí své místo i v Čechách (např. Autonomní centrum Ladronka). Dlouhodobé zkušenosti s provozováním takovýchto center nám mohou napomoct při překonávání nejednoho problému. Ať už se jedná o vytváření kulturního programu, mezilidské vztahy či jednání s úřady.

Úvodem si však vysvětleme některé pojmy, které jsou s existencí samosprávného centra neodmyslitelně spjaty a které vytvářejí myšlenkovou podstatu činnosti takovéhoto centra.

Co je samospráva?

Samospráva je jedna z možností organizace určitého společenství. Takové společenství tvoří lidé, kteří společně rozhodují o všech věcech, které se daného společenství a jeho činnosti týkají. Neuplatňují se zde žádné hierarchické struktury. Samospráva staví na principu rovnoprávnosti každého ze spolupracovníků, kteří společně projednávají všechna aktuální témata, řeší vzniklé problémy a při veškerém rozhodování uplatňují princip konsensu. To znamená, že se o daném tématu diskutuje tak dlouho, dokud se celá společnost neusnese na řešení, které uspokojuje všechny alespoň tak, že jsou ochotni do určité míry ustoupit ze svého stanoviska v zájmu dohody.

Co je autonomie?

Na tomto místě bych ráda použila definici Slovníku cizích slov (SPN, Praha 1995), která myslím vystihuje podstatu autonomie a tedy i podstatu autonomního centra mládeže. Podle něj je autonomie "právo určitého celku řešit samostatně otázky svého osobitého, zvláštního zájmu v mezích vyššího celku a v souladu s ním." Autonomie je tedy způsob myšlení a chování, nezávislý na veřejném mínění, který zastává nezávislost a chování bez dogmatických předsudků. Skupina osob rozhoduje o záležitostech, které se jí týkají, sama za sebe. Při rozhodování by měl hrát roli zdravý pragmatismus a ne politické a finanční závazky. Tuto nezávislost je třeba si zachovat nejen vzhledem k vnějším vlivům společnosti, ale i uvnitř skupiny samotné.

Jak spolu samospráva a autonomie vzájemně souvisejí?

Samospráva a autonomie se navzájem podmiňují. Skupina lidí se může organizovat podle samosprávného principu jen tehdy, když je autonomní. To znamená, že musí být zajištěno, aby vnější vlivy, předsudky nebo tlaky nehrály hlavní roli při rozhodování a jednání této skupiny. Skupina, která je navenek nezávislá může tuto svobodu využít jen tehdy, jestliže i uvnitř sebe samotné nestaví na závislosti, jako např. na hierarchii, která vychází z prestiže, bohatství, politické stability apod.

Samosprávná centra fungují na principu autonomie, rovnoprávnosti a konsensu. To jsou principy na dnešní dobu neobvyklé, zdají se být i nereálné, avšak přesto jsou funkční a přinášejí své vytyčené výsledky. A právě na té neobvyklosti, nekomerčnosti a nekonformnosti svoji činnost centra staví. Zakládají si na tom, že nabízejí alternativu k většinovému způsobu života a tím i k většinovému způsobu trávení času a k zábavním podnikům. Veškerou činnost vyvíjejí za cílem nabídnutí alternativy k zaběhnutému způsobu myšlení a uvažování a tímto se snaží ukázat další možnosti. Možnosti, které již sami prověřili, a které se osvědčily. Činnost samosprávných center je reakcí proti konzumismu, je kritikou, avšak ne kritikou pasivní, ale konstruktivní, která nabízí možnosti řešení. Pro spoustu lidí je myšlenka samosprávného způsobu organizace celé společnosti velkým snem. Filosofií autonomních center je však vytvářet ostrůvky fungující alternativy, teď a tady. Samosprávná centra, která ve světě vznikly dokazují, že alespoň část jejich snu se stala skutečností. Tímto se snaží dokázat společnosti, ale i sami sobě, že jejich "utopické" představy jsou realizovatelné, že fungují a splňují svůj účel, kterým je stručně řečeno naprostá rovnost a svoboda, tedy principy, které jsou sice všeobecně uznávány, ale spíše jen v zákonech a mezinárodních paktech než v praktickém životě.