Urvu si svou půlku světa

Článek převzatý z časopisu Rolling Stone

Dnes jednapadesátiletá Saša Marie Lineau prožila pětadvacet let v Německu. Zpátky do Čech se vrátila v polovině devadesátých let a v podstatě okamžitě se stala jednou z vůdčích osobností zdejšího ženského hnutí. Postupem času založila nadaci Profem, která podporuje ženské organizace, pořádá přednášky a lobuje za ženská práva.

Jiný život

”Vyrůstala jsem s matkou a dvěma mladšími sestrami. Otec byl velice zaměstnán,” vzpomíná Saša Lineau na kořeny svého zájmu o postavení žen ve společnosti. ”S mámou se nám žilo dobře. Byla sebevědomá, rozhodná, ale zároveň velice milá a laskavá. Šíleně jsme ji milovaly.” S velkou nelibostí proto nesla proměnu, kterou do jejich domácnosti pokaždé vnesl otcův příchod. ”Maminka kolem něj začala ihned poskakovat. Připravovala jídlo a stala se najednou úplně jinou ženou, než jak jsem ji znala, když jsme byly doma samy.” Saša si velmi brzy uvědomila, že takový život vést nechce. ”Měla jsem dost sebevědomí, dobré výsledky ve škole, patřil mi svět,” říká s úsměvem drobná žena. ”Nedovedla jsem si představit, že si najdu chlapa a budu se mu podřizovat jako maminka mému otci. Tenkrát jsem ovšem tvrdila, že se nikdy vdávat nebudu.”

”Žila jsem život, který bych si o pár let dříve nedokázala ani představit,” vzpomíná Saša Lineau. Začala studovat slavistiku a politologii na univerzitě v Göttingenu, pracovala v odborech a v mládežnické organizaci sociální demokracie. Spolu s desítkou dalších levicově orientovaných studentů prožila celá studia v komuně. Společně studovali, organizovali stávky (například za propuštění všech vězňů nebo otevření psychiatrických léčeben) a zakládali levicová nakladatelství. ”Chtěli jsme žít jinak. Chtěli jsme vytvářet novou budoucnost,” říká s odstupem Marie Lineau.

Komuna místo rodiny

”V téhle době jsem přišla na to, že chci dítě,” říká Saša Lienau. ”A myslela jsem si, že bez problémů půjde zabudovat do mého životního stylu. Chtěla jsem ho vychovávat společně s lidmi v komuně.”

Co na to ale říkal otec dítěte? ”Vybrala jsem si otce dva a vlastně jsem ani přesně nevěděla, který z nich to skutečně je,” popisuje Saša Lineau svůj tehdejší životní přístup. ”Odmítala jsem institut klasické rodiny. Studentské hnutí, ve kterém jsem tehdy žila, propagovalo volnou lásku (i když o takových věcech se vždy více mluvilo, než abychom je skutečně naplno žili). Komunu jsem brala jako velkou rodinu, která mi bude pomáhat, a zdálo se mi, že nic jiného nepotřebuji.”

Když se však syn narodil, ukázalo se, že život s ním bude těžší, než si původně představovala. ”Teprve tehdy mi došlo, že ho nemůžu zavřít do skříně a jít na večerní schůzku domlouvat nějakou novou akci,” popisuje potíže mladé matky. Ani lidé v komuně její očekávání nesplnili. ”Ukázalo se, že na mě kašlou. Nikdo mi nepřicházel pomoct dítě nakrmit, když chtělo třikrát za noc pít.” Dokonce prý začala přemýšlet nad ”normálním” životem s otcem svého dítěte: ”Nemělo ale cenu dávat to dohromady, byla by to hodně umělá věc.”

Když syn povyrostl a v komuně přibyly i další děti, začalo všechno vypadat radostněji. ”Vždycky se našel někdo, kdo ho vzal na výlet nebo pohlídal,” vzpomíná matka. ”Totéž jsem pro ostatní dělala já. Nikdy jsme se synem nežili úplně sami ”Dnes je mu dvaadvacet, vyrostl v několika komunitních skupinách a jeho matka má za to, že tento způsob života ho naučil samostatnosti a odpovědností k druhým lidem. ”On sám žije zase ve skupinách, vytváří něco jako alternativní rodinu,” říká spokojeně Saša Lineau.

Tribuny a čaj

Ani lidé v alternativním prostředí se ale neubránili sklonům ke klasické dělbě rolí muže a ženy. ”Prohlašovali jsme, že jsme si všichni rovni, máme stejné šance a chceme podobné věci. Proto si budeme práci rozdělovat spravedlivě. Nakonec to ale většinou stejně dopadlo tak, že kluci stáli na tribuně a my jsme vařily čaj.” Přišly samozřejmě i spory o to, kdo bude v prostorách komuny uklízet. ”Když jsem namítla, že špinavé ponožky mezi cigaretovými nedopalky jsou na mě už opravdu moc, muži mi většinou odpovídali, že asi máme každý jinou citlivost na to, co je špína. Když mi to prý vadí, budu to muset jednoduše uklidit já.”

Ve vztazích s muži prý vždycky bojovala o roli rovnocenné partnerky. ”Pokaždé to vyšlo tak, že muž, který byl blízko mne, měl větší osobní prostor, protože méně spolupracoval na společných věcech,” říká. ”Takový boj se ale vyplatí jenom do určité chvíle. Když vidíte, že se nic nemění, vzdáte to. A nakonec ztratíte zájem i o toho partnera.”

Saša Lineau zkusila ve svém životě i jinou alternativu a před třemi lety si našla přítelkyni. ”Byl to můj první vztah k ženě. I pro mě bylo dost překvapivé, že to bylo možné,” říká, a přestože se nedávno rozešly, dodává: ”Každopádně to byl ale jeden z nejhezčích a nejrovnocennějších vztahů, jaké jsem v životě prožila.”

Znamená to, že se většinová populace může od lesbiček a gayů poučit, jak mohou dva lidé žít jako rovnocenní partneři? ”Nevím. Mám pocit, že většina těchto vztahů stejně bohužel velmi rychle spadne do stereotypního pojetí, v němž jeden uklízí a druhý vydělává.” Hledání rovnoprávnosti ve vztazích podle ní nemá s tím, zda jsou hetero nebo homosexuální, mnoho společného. ”Jsme produkty vlastní kultury a chybou je poddávat se bez jakékoli reflexe roli, která nám je dána. Je třeba odhalovat po staletí zakořeněné patriarchální struktury, které pronikly hluboko do naší psychiky, a překonávat je.”

Z tohoto pohledu si Saša váží i dlouholetých manželství: ”Každý vztah rychle opouštím, proto si cením vytrvalosti jiných. Vydržet spolu dlouhá léta a zpracovávat všechny problémy si zaslouží obdiv.”

Běžná rodina je podle ní jednou z možností. Není to ale jediné řešení, od něhož by se mělo odvozovat všechno ostatní. Ze své zkušenosti v Německu připomíná například model, v němž se rodiče o děti starají střídavě třeba po měsíci. Stejně tak je v civilizovaném světě víc mužů na mateřské dovolené. ”Často je hlavním důvodem, že žena vydělává víc. Muži, které znám já, to zvládli docela dobře. Naučili se spoustu nových věcí a mají jiný přístup ke všednímu domácímu životu.” Navrhuje v tomto směru radikální změnu: ”Udělala bych z toho dokonce povinnost: žádná mateřská, ale rodičovská dovolená. Polovinu by čerpala matka a polovinu povinně otec.”

Vzít si půlku světa

Stejně těžce jako ve vztazích s muži se dnes ženy prosazují i na pracovním trhu nebo třeba v politice. ”Zákony sice zaručují rovné příležitosti, ale ve skutečnosti to moc nefunguje,” říká Saša Lineau. ”Vidím to na skupině mladých právniček, pro které pořádáme školení o ženských právech. Skoro všechny jsou na rozdíl od svých mužských kolegů ze školy zatím bez místa. Mám si snad myslet, že jsou to hloupé holky?” Podle ní narážejí na pracovním trhu na zcela jinou bariéru než vlastní neschopnost. ”Nejčastěji se jim dostává vysvětlení, že jsou mladé a budou mít děti: ,Už jsem tu jednu mladou ženu měl. Zapracoval jsem ji, zaplatil jí kurz němčiny a za rok mi odešla na mateřskou. Jako soukromý advokát si takové věci nemohu dovolit.”‘

Přístup advokáta lze pochopit. Kudy z toho tedy ven? Jak to zařídit, aby nebyl ošizen ani podnikatel, ani ženská práva? ”Mnoho věcí už jsme si vybojovaly. Máme svobodu pohybu, volební právo, právo na studium. Dnes jsou na řadě opravdu rovnocenné příležitosti. Takové, aby podnikatel neměl důvod ženu odmítat,”říká Saša. Cesta k ideálu vede podle ní například právě přes rodičovskou dovolenou nebo zákon o pozitivní diskriminaci. (to je podle mě dost nešťastný řešení - pozn. red.)

Část viny za nerovné postavení ale pochopitelně leží i na samotných ženách. ”Někde hluboko v psychice máme zakořeněné patriarchální struktury. Mám na mysli podvědomou podřízenost, pocit méněcennosti a úctu k mužskému principu. Třicet let se toho snažím zbavit, a přesto se znovu a znovu přesvědčuji o tom, jak je to obtížné. Když mi něco říká muž, dávám tomu větší váhu, než když totéž tvrdí žena. Musíme začít opravdu požadovat tu půlku světa, na kterou máme nárok. Musíme začít brát samy sebe stejně vážně jako muže.”

Podle Saši je třeba začít odmalička. Feministická pedagogika prý dokonce nějakou dobu usilovala o to, aby se školy znovu separovaly podle pohlaví. ”Od určitého věku totiž začne víc platit to, co řekne chlapec,” vysvětluje. Holčičky prý naopak strašně snadno sklouznou do toho, že používají ”ženské metody”: hezky se usmívají a podřizují se. V té chvíli je nutné jim připomenout, že to nemají zapotřebí. ”Jste osobnosti, úplně stejně schopné jako kluci,” vzkazuje jim Saša Lineau.