Experiment

Jednoho dubnového dne, kdy mi od rána nebylo příliš do zpěvu a krása města už byla opravdu nesnesitelná, jsem se vydal na útěk. Jelikož jsem za celý den nechtěl potkat více než dva lidi (třetí už by mě asi opravdu nasral), zvolil jsem trasu, kam se v neděli s rodinou nechodívá.

Značně zadýchaný a propocený jsem usedl na veliký vyhřátý kámen. Bylo to tady dost vysoko, silnice nikde, takže snad nikoho nenapadne zajít na piknik sem. Beztak by všechno jídlo cestou poztrácel. Rozplácl jsem se po celé délce kamene a pozoroval cvrkot kolem. Ne že bych byl nějaký estét a chtěl tady popisovat viděná krásna. Zvláště co se přírody týče, měl jsem vždy pocit, že je potřeba o její kráse mlčet, pokud ji nechceme znehodnotit. Příroda je "wild", narozdíl od jazyka (aspoň co se týče dialektu, který já ovládám). Doufám, že mě nikdy nenapadlo napsat báseň o přírodě! Jestli ano, měl bych ji neprodleně zničit.

Dosahujíce opět pomalu hladiny klidu, kterou považuji za optimální, přestože jí tak málo kdy oplývám, uslyšel jsem podivuhodný zvuk, vycházející z kamene. Přitiskl jsem na něj ucho.

"Přesně za padesát let v tuto dobu přijde konec vaší civilizace."

Zprvu jsem pocítil obrovskou radost. Nedoufal jsem, že mi bude dovoleno dožít se naplnění tohoto mého dávného snu. Tak dobrou zprávu jsem od přírody dnes nečekal, ač můžu říci, že mě jen málo kdy zklamala.

Teprve po chvilce se objevil podivný pocit, který mě docela zaskočil. Začal jsem přemýšlet, co by mi asi v nové dějinné epoše, jejíž příchod byl už tak blízký, scházelo (kdybych nějakou náhodou ten blažený okamžik změny přežil).

Tohle téma mi nikdy předtím na rozum nepřišlo. Asi se tu ukazuje známý efekt toho, že člověk si nejvíc váží věcí, o které přichází. I když tady to "nejvíc váží" nějak moc nesedne...

Pravděpodobně to bude návrat k tomu, čemu se teď říká pohanství. Pochybuju, že by "naše Říše římská" (i když moje není a římská tím méně) mohla padnout pod nájezdem jakýchkoli cizáckých hord, protože krutost a zabíjení je to, co se jí povedlo rozvinout do nebývalého umu. Nicméně stejně tak pochybuju, že by křesťanství, nebo aspoň to, čemu tak dnes říkáme, mohlo být tím jediným společným prvkem poražených a vítězů (resp. přeživších). A tak jsem tak nějak, religionisticky nevzdělán, dospěl k tomu, že by se mohlo jedna o návrat k pohanství. No, však uvidíme.

Po tom, co kámen vypadal, že nic rozumného už z něj nevypadne jsem chvíli civěl po okolí, když v tu chvíli vyvstala další palčivá myšlenka. Je jasné, že silní se stanou slabými a slabí silnými. Debilní milionář z Beverly Hills si bude moci svými akciemi Twentieth Century Fox třeba vytapetovat hajzl, těsně předtím, než pojde hlady, sežravše poslední trošku kaviáru ze spíže. V tu stejnou dobu jinačím způsobem debilní zemědělec (všichni jsem tak trochu debilní) bude nadávat, že mu nejde televize, nikdo nic nekupuje a jemu zůstaly tak leda ty blbý brambory.

Kdo vlastně budou ti, kteří přežijí? Budou to ti, kteří se rozhodli žít bez civilizace už teď? Jsou vůbec takoví? Bude to jen další zhoupnutí se na spirále dějin, které dá akorát znovu zvítězit zvířeckosti v nás?

Pomalu jsem začal upadat v nejistotu, pro mě tak běžnou a přesto pořád nezvládnutelnou, když v tom jsem si všiml v dálce vousatého chlápka, sedícího na zápraží roubenice. Měl jsem pocit, že ve vousu mu roste stejný mech jako na chalupě. Těžko říct, jak tady přežívá. Do nejbližšího obchodu je to aspoň pět kilometrů, do města deset. Žádné vedení k chalupě nevedlo.

Dostal jsem ďábelský nápad. Na škole nám sice říkali, že si na experimenty v reálném sociálním prostředí máme dávat majzla, ale věda mě stejně nikdy moc nebrala... Rozběhl jsem se a křičel na všechny strany. Při tom jsem poočku pozoroval, jak bude chlápek reagovat. Vypadalo to, že se zprvu dosti podivil, ale spíš asi nad tím, že sem do těchhle končin vůbec někdo zavítal.

"Občanská válka! Lidi vyhazují bezcenný peníze z oken! Všechny obchody jsou už vyrabovaný. Elektřina nejde a už asi nepůjde! Doprava nefunguje! Ropa má stokrát větší cenu než zlato! NEJEDE TELEVIZE!" Snažil jsem se zahrát ošuntělého dělníka z válcovny, protože na zkrachovalého podnikatele jsem nevypadal. Škoda, pro tuhle věc by se mi hodil víc.

Chlápek se trošku zamračil, znovu si bafnul z fajkfky, podíval se na ni a hlasem, který asi příliš často svět neslyšel, hlesl: "No tak vidíš, stejně se nakonec budem muset rozloučit. Ještě, že mám ten balík holanďana v komoře."

Trochu mě to zarazilo, ale přece jenom sociální vědec musí počítat s ledasjakým výzkumným substrátem. Jelikož jsem se začal obávat, že mě chlápek bere jenom jako blázna, zahrál jsem trochu příčetnější polohu. "Co vy, vám je to jedno! Jak tak na vás koukám, vás zajímají jenom ty vaše kozy." To mečení mě už totiž docela nasíralo. "Ale tohle je konec lidstva! Konec světa! To je vám jedno?"

"Tenhle svět už takovejch 'konců světa' zažil! Nebude to první ani poslední. Akorát mě nejde do hlavy, proč to šlo tak rychle. Nějakej lokální konflikt se nepodařilo ukočírovat a lidi poznali, že tady jde úplně vo něco jinýho? To je blbost, po Vietnamu a Kuvajtu taky systém neshořel... Kdybysme vám to neříkali už dávno! Ale copak jste si někdy dali v něčem říct?"

To už mě docela vytáčel, buďto je to absolutní ignorant nebo se na mě jenom vytahuje. "Člověče, vy to asi vůbec nechápete. Už tady není ani ten pitomej obchod. Voda je otrávená!"

"Je mě líto ryb, který musí v posledním záchvěvu krutostí téhle civilizace ještě zařvat. Než to prosákne ke mně do studny, to ještě ňákej ten pátek potrvá. Aspoň si stihnu pěkněj prohlídnout rigor mortis civilizace, kterou jsem celý život tak miloval." Podivně se zachechtal "Jo a v tom obchodě jsem byl naposledy loni a pěkně mě tam nasrali, takže jsem se stejně zařekl, že už tam nikdy nepudu."

Neřekl jsem na to nic. Mlčky jsem se otočil a kráčel zpátky. Tak je to vážně pravda. EXISTUJÍ. Vždycky jsem tomu tak nějak věřil, ale pořád jsem si kvůli tomu připadal akorát jako blbec a - co horšího - naivka, což opravdu nesnáším.

Po cestě domů jsem si vzpoměl, že "po provedeném experimentu musíme náležitě vynahradit subjektům vynaložené zdroje a vysvětlit jim důvody, vedoucí k naší vědecké práci." No jo, ale vracet se tam už nebudu. Beztak k tomu za padesát let dojde. Možná, že si toho potom už ani nevšimne.