Měl jsem sen

Sen o životě jinde...

Začnu trošku jako M. L. King: Měl jsem sen. Byl o jednom domě na předměstí. Ten dům byl podobný jako domy okolo a přece úplně jiný. Žilo tam skoro tolik lidí, jako v těch ostatních, možná o něco víc. První, čím se na první pohled odlišoval, byla omítka. Nebyla sice zbrusu nová a z nejlepšího materiálu, zato krásně barevně pomalovaná. Bylo vidět, že ji netvořil jen jeden člověk. Bylo tam spoustu motivů, každý trošku jinačí.

Měl jsem sen. V tom snu jsem vešel do domu. Uvítal mě sympatickej kluk, věděl jsem, že by určitě mohl být můj kamarád. Stejně se tak ale hned od začátku choval. Pozval mě dál a uvařil čaj. Sice byl cítit od té staré konvice a dost dlouho trvalo, než se na kamnech uvařil, ale nestěžoval jsem si. Bylo mi teplo. Ne na těle, ale tak nějak na duši. V tom přišla další obyvatelka domu. Pozdravila mě tím, že mi nasadila svoji čepici. ”Docela by ti sekla.” Sedla za stůl a začala psát dopis. Prý kamarádovi. Adresa ukazovala na druhou stranu země. Nikdy nezapomenu na slova, kterými dopis ukončila: ”mám tě moc ráda, doufám, že budeš v životě přinejmenším tak šťastný jako já. Jitka”

Měl jsem sen. V tom snu mi dívka začala vyprávět o domě, ve kterém bydlí. Přistěhovala se nedávno, vlastně ani neví, kdo je ”vlastníkem odomu” (”říká se tomu tak nějak,ne?”). Je to někdo z obyvatel? Vždyť je to jedno. Je to dvoupodlažní domek s dvorkem. Vesele se na něm prohání slepice, králíci, pes a pár koček. Někteří z nich prý pochází z nějaké pokusné laboratoře. ”Myslím, že se tam o ně starali hůř než my.” Je hodně skromná. Za domem je zahrada. Na té teď hospodaří nejvíc Jirka. ”Zahrada nám zabezpečuje většinu potravin, v něčem máme i přebytek...” Docela se mi líbilo, že dlouze nevykládal o permakultuře, udržitelnosti a biologickém zemědělství. I když to všechno jsem tam viděl. Mluvil o ZAHRADĚ.

Měl jsem sen. V tom snu žili lidé spolu a vlastně ani nevěděli co patří komu. Vlastně ani nevěděli, co znamená ”patřit”. Dobře věděli, co znamená starat se, spravovat a užívat. Myslím, že se měli rádi. Nemluvili o tom, ale zdálo se mi to. Byli různí. Dlouho jsem přemýšlel, čím jsou tak jiní. Možná proto, že nepoužívali žádné nálepky. Příliš často nemluvili o anarchismu, o demokracii, o samosprávě, autonomii. To všechno jsem tam ale zatraceně cítil a myslím, že oni o tom taky moc dobře věděli. Postupně jsem je poznal všechny. Jeden z nich psal knížky, dva vyráběli různé věci ze dřeva a jeden z kovu, jedna pracovala v útulku a druhá v kavárně. O zahradu se starali tak různě. Nebyli zvyklí dřít tak jako my. Vypadalo to spíš, že je práce jejich koníčkem. Měli dobré třešně. Jeden z nich v noci meditoval, jedna si zpívala, ale všichni občas zašli na pivo. Představovali se mi, ale pamatuji si jenom pár jmen, která mi utkvěla v paměti - byli to snad Tomáš, Jirka, Iva, Maruška, Patrik, Tereza? ...jo a ta Jitka. Možná že tam byla i Stáňa, Petra nebo Jana a možná, že tam nikdo z nás nebyl. Každopádně tam byla i spousta ostatních, na který si teď fakt nemůžu vzpomenout. Rozhodně bylo hodně těch, kteří pobyli aspoň občas.

Měl jsem sen. V tom snu jsem byl členem komunity, která se stala mojí rodinou. Naše děti si hrály dohromady a občas se s námi učily, dokud jsme je nezačali štvát. Vůbec jsme si občas lezli na nervy. To jsem se potom sebral a odjel jsem do lesa - abych byl chvilku sám. Vlastně ne tak úplně sám... Většinou jsem se potom vrátil a všechno jim na rovinu a pěkně od plic řekl. Možná nás to chvilku štvalo, ale čas to vyřešil.

Měl jsem sen a byl to jenom sen. Martin Luther King snil o autobusech, ve kterých budou jezdit černí i bílí dohromady. Snil o volbách pro černé i bílé. Snil o štěstí pro všechny. Jeho sen se mu už za jeho života nesplnil. Nechci dopadnout jako on. Chci, aby se aspoň některé moje sny splnily a vím, že BEZ VÁS to nezvládnu. Prosím, buďte mi nablízku, jen tak můžu být nablízku já vám.