Ladak

Oblast zvaná Ladak leží na území indických států Džammú a Kašmír. Je rozdělena na dvě části - Le a Kargil. Celý Ladak má rozlohu přibližně 103 600 km2, žije zde asi 130 000 obyvatel. Le je oblast převážně buddhistická, Kargil je muslimský.

Vzhledem ke svému umístění v horách, mimo běžné turistické trasy, byl Ladak ještě nedávno jedním z posledních ostrůvků panenské země, nedotčené euro-americkou civilizací. Zdejší "primitivní" obyvatelé žili způsobem, který se formoval po století či tisíciletí. Jelikož přírodní zdroje této oblasti jsou poměrně omezené, žili Ladačané velmi skromně, v harmonii s přírodou a se svou vírou hluboko v srdci. Ve většině oblastí byli soběstační, protože obchod s okolím nebyl příliš rozvinutý. Žili v domech, které si sami postavili z hlíny a dostupných surovin. K topení jim sloužil sušený trus zdejšího skotu dzo, křížence jaka a krávy. Nebylo ho moc, ale jiná paliva byla nedostupná. Naprostá většina lidí se živila potravinami, vypěstovanými na vlastních políčkách (pochopitelně přírodními metodami, bez chemie). K pěstování se používaly domácí odrůdy. Obdivuhodné je hospodaření s jakýmikoliv možnými zdroji:Sonamova babička, abi-le, nikdy nevyhodila ječmen, ze kterého dělala čhang (místní pivo). Připravila z vařeného a fermentovaného ječmene čtyři várky čhangu a pak rozprostřela zrní na pokrývku z jačí kůže, aby uschlo a mohlo se rozemlít na jídlo. Tmavě hnědou hmotu z rozmačkaných jader meruňkových pecek, ze kterých už byl vytlačen olej, uhnětla do tvaru kalíšku. Až ztvrdne, použije ho na stáčení vřetýnek. Schovávala dokonce i vodu z nádobí - malé zbytky jídla, které v ní zůstaly, budou vítaným přilepšením pro zvířata.

Pro Ladačany neexistoval žádný odpad v našem slova smyslu, vše se zužitkovalo. Mouku mleli Ladačané pomocí mlýnku na vodní pohon. Byl pomalý, ale vybavený důmyslným zařízením na přisypávání obilí a pracoval tedy samočinně.

Díky svému poklidnému životnímu stylu měli Ladačané, zvláště v zimním období, vždy dost času na vzájemné spoluprožívání a úzké kontakty v rámci rodiny i obce. Krásné jsou všudypřítomné zpěvy (modlitby), které provázely Ladačany na každém kroku. Např. k oddělení zrna od plev se používal jednoduchý postup vyhazování zrna do vzduchu, přičemž plevy odvál vítr. K tomu byla určena píseň:

Ó, jasná bohyně Větru!
Ó, překrásná bohyně Větru!
Odvaň pryč plevy!
Ongsla skjot!
Odděl zrní od plev!
Tam, kde člověk nepomůže,
nechť nám pomohou bohové!
Ó, překrásná bohyně,
Ongsla skjot!

Nebo jste mohli zahlédnout orajícího muže, který zpíval svým zvířatům:

Ó, vy dva mohutní býci, synové divokého jaka!
Vaše matka byla možná kráva, ale vy jste jako lev a tygr!
Jste jako orel, král ptáků!
Nejste vy tanečníci vysokých vrcholků?
Nejste to vy, kdo bere hory do svého klína?
Nejste to vy, kdo dokáže vypít moře na jeden hlt?
Ó, vy dva mohutní býci, táhněte, táhněte!

Z buddhistické víry pramení nejen celkový postoj a chápání světa, ale i mnoho věcí každodenních, jako je chování k lidem, zvířatům, přírodě. Zvláště v zimě jedí Ladačané maso - zřejmě proto, že by bez něj jen těžko přežili. Ryby nejedí vůbec, protože když už je nutné vzít život nějakému zvířeti, je lépe, aby to bylo velké zvíře, které může poskytnout potravu pro mnoho lidí. Pokud by jedli ryby, museli by zničit mnohem více životů. Zabíjení zvířat se nebere na lehkou váhu a vždycky je doprovázeno prosbami o prominutí a modlitbami:

Ta zvířata, která mě vozí na hřbetě a nosí mé náklady,
která pro mne byla zabita,
všechna, jejichž maso jsem si vzal,
prosím, ať brzy dosáhnou buddhovství.

K léčení nemocných býval ve vesnici místní lékař nebo šaman. K léčení se používaly přirozené metody - bylinky, zaříkávání, ..., které se vyvíjely od nepaměti. Léčebné postupy se dědily z otce na syna. Když se chtěl stát lékařem někdo nový, musel složit zkoušku ze znalosti místního medicínského kánonu.

Velice zajímavá je obrovská soudržnost a tolerance tradičních ladackých obyvatel, které jistě souvisí s vírou, vztahem k přírodě a úzkými vztahy v rodině i obci. Pro ilustraci může posloužit příběh Sonama. Objednal si spolu se sousedem u truhláře okenní rámy, soused jich použil více a tak na Sonama už žádné nezbyly, výroba nových rámu potrvá dalších několik týdnů. Přesto se netvářil ani rozmrzele, ani vztekle. Když jsem mu říkala, že se jeho soused nezachoval dobře, řekl jen: "Třeba je potřeboval ještě nutněji než já." - "Nepožádáš o vysvětlení?" zeptala jsem se. Sonam se jen zasmál a pokrčil rameny: "Či čän? - Copak na tom záleží? Stejně musíme žít pospolu."

Skrývají nebo potlačují Ladačané své city?Jednou jsem se zeptala Sonama: "Vy se nikdy nehádáte? My na Západě skoro pořád." Na chvilku se zamyslel: "Ne, ve vesnici ne. Vlastně občas ano, velmi, velmi zřídka." - "Jak to dokážete?" zeptala jsem se. Zasmál se: "To je legrační otázka. Prostě spolu žijeme. To je všechno." - "Co se tady stane, pokud spolu dva sousedé nesouhlasí - řekněme třeba v tom, kde jsou hranice jejich pozemků?" - "Budou o tom samozřejmě hovořit a projednají to spolu. Co by měli podle tebe dělat jiného?"

Hněv je pro Ladačany horším proviněním než například nevěra. Pokud by byl muž hrubý na svoji ženu, která mu byla nevěrná, jednal by v očích ostatních hůře než ona (!)

Světlé zítřky

Ovšem přišly časy, kdy už primitivní Ladačané nemusejí živořit a nekonečně se pachtit jen aby přežili - Ladak se pomalu ale jistě dostává do náručí naší krásné a vyspělé civilizace!

Začalo to poměrně nevinně tím, že se Ladak postupně dostal na mapu evropských a amerických turistů. Jelikož tradiční ladacké hospodářství bylo převážně samostatné, hrály peníze jen vedlejší roli. Oblečení, jídlo, bydlení, topení - to vše, na co mi spotřebujeme většinu peněz, měli Ladačané zadarmo. Proto jim také příchozí turisté připadali pohádkově bohatí - utráceli za týden mnohonásobně víc, než měla ladacká rodina na rok. Turisté přicházeli mezi domorodé lidi, oblečené do ručně šitých oděvů z hedvábí a jačí kůže, navlečení do šusťákových kombinéz v neonových barvách. To všechno způsobilo, že mladí Ladačané ztratili naprosto vazby na svoje kořeny a nový styl života Západu se jim stal nedostižným vzorem. Malé děti už vás nevítají usměvavými tvářemi a přátelským pozdravem, ale nataženou rukou, mumlajíc svoji novou mantru: "jednu propisku, jednu propisku".

Odmítají svou vlastní kulturu a horlivě se chápou nové. Ženou se za symboly modernosti: slunečními brýlemi, walkmany a těsnými džínami. Ne, že by se jim džíny zdály hezčí nebo pohodlnější, ale jsou symbolem moderního života.

Moderní symboly také přispěly k nárůstu agresivity v Ladaku. Hoši vidí glorifikaci násilí na obrazovkách. Z filmů v západním stylu mohou snadno získat dojem, že pokud chtějí být moderní, musí kouřit jednu cigaretu za druhou, sehnat si rychlé auto, řítit se s ním krajinou a střílet po lidech napravo nalevo.

Ale nejde jen o ovlivňování dětí a mladých Ladačanů. Ti totiž stárnou a začínají svoje dětské sny pomalu naplňovat. Stěhují se do měst, námezdně pracují v továrně nebo cestovní kanceláři, žijí "západně". Produkty Západu se postupně dostávají i na venkov. Vodní mlýnky jsou nahrazovány výkonnějšími naftovými. Místo sušeným trusem se začíná topit uhlím. Nafta a uhlí se však musí dovážet z odlehlých částí Indie přes úpatí Himalájí, čímž se ještě více prodraží. Ladačané mohou získat peníze jen prací ve městě nebo prodáváním potravin městu. Tím se kdysi samostatný Ladak postupně dostává do tahu světové globální ekonomiky. Cenu uhlí pro ladackého vesničana může ovlivnit třeba pokles jenu na newyorkské burze nebo záplavy v Evropě.

Život v Ladaku se začal postupně "standardizovat", aby vyhovoval světovým poměrům. Začaly se používat standardizované odrůdy, vyšlechtěné v Evropě nebo Americe, chemická hnojiva a insekticidy. Objevily se úplně nové problémy jako likvidace odpadů, atd...

Odloučením od vlastních kořenů, ztrácí Ladačané i svou vazbu na buddhismus, ztrácí svůj vztah k přírodě i lidem. Jak říká jeden Ladačan: "Moje sestra se odstěhovala do města, má tolik věcí které šetří čas - mixér, pračku , troubu, a přesto, když k ní přijdu na návštěvu, nemá ani čas, aby si se mnou popovídala."

Další trendy jako rozpad rodin, ničení kultury, rozšiřování kýčů, úpadek náboženství nemá myslím ani cenu popisovat, protože je důvěrně známe ze svých vlastních životů. "Neznáme tu chudobu."
Cchewang Paldžor, 1975
"Kdybyste jen mohli nám Ladačanům nějak pomoci , jsme tak chudí."
Cchewang Paldžor, 1983

Návrat na haluz

Ovšem objevila se i početná skupina mladých i starších intelektuálů, kteří si úpadek Ladaku začali jasně uvědomovat a rozhodli se proti tomuto procesu postavit. Začali tak vznikat organizace jako je Projekt Ladak, Sdružení pro ekologický rozvoj Ladaku nebo Společnost pro ekologii a kulturu. Tyto společnosti hledají nedestruktivní způsoby rozvoje, např. alternativní postupy pro získání a šetření energií, citlivé způsoby vylepšení zemědělství,... Tyto organizace také bojují za práva Ladaku. V roce 1995 např. získal Ladak statut částečné nezávislosti a do čela místní vlády se dostali Ladačané, narozdíl od dřívější centralistické vlády Dillí.

Budoucnost Ladaku bude tedy záležet na souboji těchto dvou směrů vývoje. Je pochopitelné že hodnocení nesmí být černobílé. Starý Ladak nebyl nádherný a bez chyby, zatímco nový je odporný a bez žádného pozitiva. Obyvatelé tradičního Ladaku měli zajisté mnoho fyzické práce, a nepohodlí, od kterých jim moderní věda může pomoci. Je ale třeba hledat metody citlivé, které respektují tamnější kulturní, hospodářské a přírodní podmínky, metody, které přinesou Ladaku opravdový rozvoj a ne jen ten, který se za něj vydává.

Paralely

Když někdo v naší civilizaci mluví o tom, že náš způsob života je neudržitelný a je nutné začít hledat nové způsoby života a obživy, které budou respektovat přírodní podmínky a zdroje, stane se s největší pravděpodobností terčem velmi vtipných vtipů znejvtipnějších. Vůbec nejvtipůhodnější jsou anarchisté, kteří by chtěli kolektivní společnost bez soudů, armády, vlády a vůbec všech nátlakových mechanismů Jchicht.

Tradiční Ladak je podle mne důkazem, že taková společnost může nebo dokonce musí existovat. Vůbec si myslím, že je dobré tyto "primitivní" společnosti studovat, protože nám ukazují, kterým směrem by mohl náš hledaný ztracený ráj být.

P.S. Tento krátký článek může jen těžko vystihnout krásu své předlohy - vřele doporučuji k přečtení!

Pozn. red. Autorka této knížky byla později kritizována za to, že nuzné podmínky Ladaku popisovala příliš idilicky. Těžko říci, kdo má pravdu. Obecně je nebezpečím všech etnografických prací, že budou vycházet z vyprávění obyvatel, kteří můžou skutečnost různě překrucovat (nebo jen interpretovat podle svého pohledu).